Po dlouhých třech letech jsme se vrátili na velkou modelářskou akci For Model Olomouc 2023 .

Pátek
Na olomoucké výstaviště jsem dorazil až v pátek odpoledne. Skoro všichni mě nadšeně vítali a ptali se, proč jsme tak dlouho nebyli na žádné akci a proč nebylo žádné video. Tak teď bude, a ne jen jedno ;) .

Když jsem se pozdravil se všemi známými tvářemi, chvilku jsem se kochal modelovým terénem, jehož plocha oproti předchozím ročníkům opět narostla v obou směrech. Základ tvořila silniční síť s velkým mostem a na ostrůvcích mezi silnicemi bylo značné množství zeminy a písku, které doplňovalo množství detailů a rekvizit. Všechno působilo uvěřitelně a měl jsem radost, že se tu objevily i rekvizity, na jejichž výrobě jsem se podílel. Dopravní svodidla se evidentně ujaly pouze v červeno-bílém provedení, oranžovo-černý Průša-style asi zůstal někde v krabici. Kadibudky se naopak objevily skoro ve všech barevných variantách, které jsem tiskl. Team, který modelový terén připravil, zasluhuje velkou pochvalu, to muselo dát obrovské množství práce. Už jenom všechen ten materiál do haly dostat – opravdu, klobouk dolů.

Vybalil jsem Tatru, naložil 48 beden s 3D tiskárnami , nastartoval, nafoukal brzdy a v mírném opojení uvolněnou přátelskou atmosférou probíhající výstavy jsem se asi hodinu kochal jízdou.

Drobnou komplikací bylo, že naložená Tatra urputně odmítala zatáčet. Zadní nápravy se zakusovaly do modelového asfaltu a už tak omezený rejd předních kol a uzavřené zadní diferenciály dělaly manévrování značně nesnadné. 90° zatáčky jsem stěží vybíral od jednoho obrubníku ke druhému a otočit se na most z protisměru bylo prakticky vyloučeno. Proto jsem brzy vrchní řadu beden sňal a demonstrativně je vyskládal na rampu skladu stavebního materiálu. Jednu bednu jsem otevřel a tiskárnu postavil na jinou bednu vedle. Majkl k ní pak naaranžoval Pepu a dva modelové pracovníky skladu, kteří vypadali, jako kdyby se zrovna dohadovali o naší horké novince Original Prusa MK4 (v době konání akce jsem to ještě nesměl prozradit ;) ). Nakládání palet s tiskárnami na Tatru jsme zatím nerealizovali, musím vymyslet, jak bedny na palety správně přichytit.

Pro mou Tatru neschopnou ostrých zatáček bych uvítal drobnou změnu silnic do tvaru "uzavřené osmičky". Most byl orientován skvěle, ale chyběla k němu paralelní cesta pod ním, která by mi umožnila přejet do opačného směru. Jakmile jsem totiž most přejel, byl jsem odkázán na vnější okruh silnic. Zatočit zpátky na most znamenalo otáčet se s několikerým couvnutím, potažmo blokováním silnice.

Situace se zlepšila až v neděli, kdy buldozery prohrnuly prostor pod mostem a vznikl tak úzký terénním podjezd, který se sklápěčky zase snažily urychleně zasypat z obou stran :) . Čerstvě navezená přesátá zemina bylo přesně to, co jsem potřeboval. Rochnil jsem se v tom s Tatrou jako čuně (jako obvykle). Bavilo mě hledat optimální cestu tak, aby přední náprava Tatry neztratila adhezi, tedy aby se Tatra prohrabala kopičkami zeminy tam i zpět. S přibývajícím množstvím zeminy jsem si nakonec užíval šikmého nájezdu na kopec s následným prudkým bočním skluzem těsně před jeho vrcholem. To mi umožnilo udržet přední kola v kontaktu s terénem a zároveň se vyhnout uváznutí na nosné rouře na vrcholu kopce. Tatra se při jízdě terénem jen ladně pohupovala – sice to vypadalo dramaticky, ale situaci jsem měl zcela pod kontrolou.

Postupně jsem si začal všímat, že z nějakého důvodu byla tato akce trochu jiná než si ji pamatuji z doby před třemi lety. Na modelové ploše se pohybovalo množství věčně hladových velkoobjemových sklápěček – a tím myslím nejen takové ty specializované terénní kolové dumpery Volvo, Terex, CAT apod., ale i sklápěčky na silničních osmikolových podvozcích Volvo a Benz a několik souprav tahačů se sklopným návěsem. Často jezdily prázdné, neboť ani podobně přemnožené bagry nedokázaly tak velké množství přepravní techniky plynule zásobovat. Buldozery po různu postávaly po okolí a vrhaly se na čerstvě přivezený materiál jak čmeláci na med . Produkci kopřivnické vozovky zastupovaly sklápěčky na podvozcích Tatra 158 Phoenix 6x6, Tatra 163 Jamal 6x6, Tatra 815 TerrNo1 8x8 a moje historická sto-třicítka.

Výsledkem bylo občas trochu chaotické převážení a přebagrovávání materiálu tam a zpátky. Situaci komplikoval i fakt, že větší část zeminy byla plná kořenů a ucpávala bubnovou třídičku. Nebylo tedy možné bagrovat surovou hlínu, vozit ji do třídičky a přesátý materiál rozvážet na správná místa po staveništi.

Hustý provoz stavebních strojů také způsoboval značné znečišťování silnic. Hlavním zdrojem znečištění byl písek. Bylo to takové kluzké "blátíčko" – písek měl velmi jemné zrno, byl dokonce i vlhký, ale nedařilo se jej koly udusat. Nedokázal jsem se s Tatrou vyškrábat do svahů, které jinak normálně zvládáme, a nepomáhalo ani auto rozhoupat. Kola se velmi rychle obalila pískem a zoufale klouzala. O úklid silnic se střídavě staraly dva stroje se smetáky. I přes své nevelké rozměry dokázaly za rozumný čas s částí cest nahromaděný písek smést. Ovšem pro udržení skutečně čistých cest po celý den by to znamenalo trvalé nasazení obou strojů (a to se jejich pilotům nechtělo a ani se jim nedivím).

Co ovšem zasluhuje pochvalu, je disciplína – přes hustotu provozu se na silnicích všichni chovali velmi zodpovědně a ohleduplně, a to platí i o těch nemnoha osobních autech, která se občas vydala na modelové silnice. Jsem si vědom pouze jediného karambolu, který skončil ulomeným zrcátkem. Jen přebíhání trati a vystrkování různých končetin do průjezdného profilu vlaků musíme ještě zlepšit ;) .

Ještě k mostu – byl jsem překvapen, že čtyřnápravový vyprošťovací automobil Scania měl zásadní problém na most vyjet. Na vině byly nejen malé nájezdové úhly, ale také pohon pouze poslední ze čtyř náprav. Upřímně nevím, zda se jedná o zjednodušení modelu, nebo zda předloha trpí podobným neduhem. Pocitově bych od vyprošťovacího vozu očekával, že bude mít trakční vlastnosti co nejlepší, aby zvládl vyprostit a odvézt jiné nákladní automobily.

V této souvislosti jsem včera nechápavě kroutil hlavou nad pořadem o dramatickém "vyprošťování" nějaké americké sklápěčky, která "uvízla" v travnaté krajnici dálnice a nešla nastartovat, protože se palivo přelilo z jedné nádrže do druhé vlivem ukrutného bočního náklonu celých pěti stupňů. Když tu věc teatrálně vytáhli na silnici, tak normálně nastartovala a odjela. Americká auta asi opravdu umí jezdit jen po dokonalé rovině ... být to Tatra, tak by řidič ani nepoznal, že nejede po asfaltu.

Problém s mostem měl i zelený třínápravový tahač Benz – s návěsem naloženým způlky zeminou se elektronika modelu rozhodla, že více proudu do elektromotoru prostě nepošle a model zůstal stát. Pošťouchnul jsem majitele soupravy, jestli nemám dojít pro Tatru, ale pak jsme se shodli, že větší problém by nastal na druhé straně mostu – jestli by souprava dokázala sjezd ubrzdit.

Obvykle si silničních tahačů přiliš nevšímám a občas mívám i přihlouplé komentáře, že se tahač hodí jen jako zátěž na lano za Tatru, ale letos v Olomouci mě přeci jen některé silniční soupravy zaujaly – jednou z nich byla právě tato. Moc se mi líbí její barevné ladění a dotažení všech detailů k dokonalosti. Ze stejného důvodu se mi líbí i "Volkvo" (kdo viděl "Jen počkej zajíci po 25 letech", určitě si na tuto slovní hříčku vzpomene ;) ) ve variantě oplen s pětiosým přívěsem. Souprava také působila důstojně, uvěřitelně a designově čistě. Obě soupravy uvidíte na videu.

Stranou stavebního shonu byl stánek s modelovým kolejištěm velikosti TT. Vymazlená čistá krajina s projíždějícím vláčkem ostře kontrastovala s naším staveništěm.

Hned vedle bylo něco podobného – malé terénní RC modely jsem na živo viděl poprvé. Sice při jízdě trochu nepřirozeně poskakovaly, ale jinak zaslouží velký obdiv, jak se do tak malého tělíčka vměstná přijímač, motor, převody a hlavně baterie. Ovšem modely samotné nebyly tím, co činilo tuto prezentaci výjimečnou – tím byl skvostný modelový terén! Působil zároveň promyšleně i uvěřitelně. Byl tvořen skalnatým útvarem s obřím obloukem a několika mostními konstrukcemi přes hluboký kráter s poklidnou mělkou říčkou uprostřed. Téměř celý byl pokryt terasovitými cestičkami nabízejícími bezpočet různých průjezdů. Cestičky byly vysypány jemným pískem a modelovou travou. V dolní části rostlo okolo cestiček i několik stromků. V údolí řeky byl ponechán svému osudu vrak autobusu. Přes něj vedla zvláštní dřevěná lávka umocňující dynamický charakter celého prostoru. Tak malé pohybující-se objekty nenatáčím často a tak jsem měl trochu obavy, zda dokáži s kamerou modely sledovat tak, aby video ve finále nebyla jen jedna rozmazaná plocha. I přes nízkou úroveň osvětlení v hale si ale myslím, že kamera zvládla zaznamenat i tuto expozici se ctí.

Po dlouhé době jsme s kamarádem, který se zabývá návrhem a výrobou funkčních modelů ponorek, mohli osobně prodiskutovat vývoj 3D tisku a různé způsoby prodeje 3D modelů a výtisků.

Poté, co se brány výstaviště v pátek uzařely pro veřejnost, se za námi stavila reportérka Českého Rozhlasu. Zajímala se o naše modely a chtěla vyzpovídat nějakého "místního" modeláře (tedy aspoň z Moravsko-Slezského kraje), neboť očekávala, že olomoucké výstavy se účastní především modeláři z blízkého okolí. Geografické umístění našich domovů ji příliš nepotěšilo, ačkoli někteří přítomní modeláři na oplátku trousili uštěpačné poznámky o "diskriminaci" :) . Paní reportérka nakonec vzala za vděk mému povídání o Tatře 130 (že já si nedám pokoj :) ). Představil jsem historii předlohy modelu a popsal chování řídicí jednotky. Došlo i 3D tisk, potažmo mého současného zaměstnavatele – sice se paní reportérka usilovně snažila do mikrofonu nejmenovat firmu Průša, ale já se naopak snažil, aby jméno Průša z mých odpovědí nešlo jednoduše vystřihnout :) . Byla to zajímavá zkušenost – slovo Tatra nevadilo, slovo Průša ano...

Sobota
Sobota bývá tradičně hlavním dnem výstavy. I letos slibovala účast největšího množství různorodých modelů. Diváků bylo velmi mnoho, naše výstavní plocha byla trvale obklopena ze všech stran. Sobotu jsem tedy věnoval především natáčení. Chvilku mi trvalo, než jsem se dostal do tempa, ale i tak jsem s pořízeným video materiálem spokojen. Kolegové mi tolerovali povalování-se po silnicích za účelem pořízení detailních záběrů, tak veřím, že je výsledná videa nezklamou.

Dopoledne jsme také natočili neobvyklou scénku – sázení stromků. Zvolenou oblast nejprve kolový bagr citlivě zarovnal, druhý bagr pak vykopal díry pro stromky. Ve skladu mezitím zručný operátor ještěrky naložil dvě palety se stromky na Tatru 130, přihodil i nějaké zahradní příslušenství a nakonec i sochu Pepy (Pepa "zlobil", natáčeli jsme jeho nakládání na dvakrát, poprvé nám spadnul z palety ;) ). Na návěs najel "bobík" a konvoj vyrazil na místo sázení. Bobík sjel z návěsu a složil náklad s Tatry (Pepíčka jsme tam nechali ;) ). Následně opatrně chytil stromek za obal kořenového balu a vložil jej do připravené díry. Druhý stromek zasadil stejným způsobem. Nakonec bagr opatrně přihrnul zeminu ke kořenům a souprava Scania přivezla jemnou zeminu na rekultivaci svahu.

V sobotu okolo poledne se objevil problém s mou vysílačkou – začala hlásit náhlé poklesy napájecího napětí. Zkusil jsem protočit jednotlivé články, ale problém nechtěl zmizet. Nakonec jsem musel vysílačku operovat – přiletovat uvolněné piny napájecího konektoru v plošném spoji. Operace byla úspěšná, ale problém přetrvával. Nechtěl jsem spoléhat na bezpečnostní funkce Tatry a tak jsem raději moc nejezdil.

S mou krásnou paní jsme tedy věnovali nějaký čas krátké procházce po výstavišti. Ač oblečen ve firemním oděvu, neprovokoval jsem u těch několika stánků, kde probíhal 3D tisk na našich strojích.

Výstaviště bylo plné modelů, sběratelských předmětů, hobby 3D tisku a robotiky, prezentací technických škol a dílen i prostor, kde bylo možné se posadit a tvořit.

Kovové a plastikové modely autíček

Velké, funkční a velmi realistické modely obrněných vozidel Wehrmachtu

Hasičská technika – mimochodem, PPT-8 alias Tatra 809 ve variantě s cisternou a červeným zbarvením mě velmi překvapil.

Hračky našeho mládí ;)

Papíráky, neboli vystřihovánky byly zastoupeny v hojném množství ... T138 Lambaréné je moc pěkně slepena, jen škoda, že kabina svým tvarem skutečný vůz jen připomíná... opět se potvrzuje, že nakreslit správně kabinu Tatry 138 je extrémně obtížné.

Lodě a námořní technika – velkou část expozice v přízemí zabíral velký bazén, kde se po celou dobu výstavy konaly prezentace různých plovoucích modelů včetně ponorek. Občas bylo slyšet i výstřely – to když probíhala simulovaná námořní bitva.

Polétavá zvěř

Kočárky, panenky a věrné modely miminek

Filmové propriety – "kovová sviňa" a tahač šíleného Maxe na podvozku Tatry 815 (zřejmě se speciálním závodním motorem T5)

Nemohla chybět autodráha, kde si za symbolický poplatek mohli návštěvníci zazávodit

Skutečná přibližovadla

Okolo 15. hodiny jsme se sbalili a vyrazili na hotel. Nějak jsem toho měl dost.

Neděle
Nedělní dopoledne jsme věnovali natočení scénky s krásným modelem buldozeru ČTZ T-100. Video začíná startem pomocného benzínového motoru, který po chvilce roztáčí mohutný pomaloběžný naftový čtyřválec buldozeru. S typickým duněním se buldozer dává do pohybu. Nejprve přihrne zeminu k bagru a pak začne s přípravou podjezdu pod mostem.

Po předváděčce stroje jsme objednali jeho odvoz. Bohužel, šofér tahače měl zrovna povinnou přestávku a pak si také hodlal projít výstaviště. Nenapadlo nás tedy nic lepšího než odvézt buldozer vlakem. Dispečer zastavil převoz dětí po trati. Na její konec jsme umístili nájezdovou rampu a buldozer se ochotně vyškrábal na přistavený vagon. Mezitím na nádraží proběhla rošáda lokomotiv a na volnou trať vyjela "Bechyňka", tedy lokomotiva E436.007. Zkušený strojvedoucí najel na stojící vagon na dotyk – jak později sám prohlásil: "železnice je hlavně o setrvačnosti. Musíš odhadnout, kolik metráků dětí máš naloženo, abys podle toho začal včas brzdit." Posunovač svěsil vagon a souprava odjela do depa. Při natáčení jsme měli trochu obavu, jestli se buldozer se svými ostrými pásy dokáže na vagonu otočit a sjet z boční rampy v depu, ale nakonec se to podařilo na výbornou – vagon se nepřevrátil a buldozer svými pásy nic nepoškodil. Akce byla úspěšná a máme z ní toto video:

Svůj Land Rover Discovery 2 v měřítku přesně 1:10 jsem nakonec na akci neprojel. Posloužil však jako ukázka možností našich tiskáren a také důsledku ostrého jarního slunka – den před akcí jsem ho omylem nechal na balkoně a půl hodina intenzivního ranního sluníčka způsobila, že se zadní okénko (z černého PLA) odlepilo a ohnulo asi o 20° směrem ven. Řešení bylo triviální – díl jsem ohřál na tiskové ploše Miníka, srovnal deformaci a nalepil zpátky na auto.

Obvyklá statistika – Tatra najela:

• v pátek: 1h 45m 23.78s při spotřebě 2735mAh
• v sobotu: 41m 35.3s při spotřebě 1229mAh
• v neděli: 1h 12m 32.43s při spotřebě 1966mAh

Celkově jsem měl z akce velmi dobrý pocit. Po více než třech letech jsem měl možnosti zajezdit si v modelovém terénu, pozdravit kamarády a poklábosit.
Chtěl bych tímto poděkovat organizátorům za pozvání a těším se na shledání na nějaké další modelářské akci.

Na závěr mi dovolte malé zamyšlení ohledně videa. Mám radost, že moje letitá CCD DV kamera zvládla akci jako za starých časů (tomu stroji je 16 let ;) ). Je příjemné při stříhání videa sledovat, jak jsou všechny řádky zaznamenány ve stejný čas – typicky když kolem objektivu proletí kamion, tak není zborcený. To je něco, co většina moderních kamer (a ani kapesních telefonovacích počítačů) nezvládá, protože "rolling shutter" (technikálie ponechám ctěnému čtenáři k samostudiu ;) ). Přesto, když porovnám zdrojové video se staršími ročníky, zdá se mi trochu více zašuměné – ale může to být tím, že v hale bylo opravdu docela temno.

Zdrojového video materiálu bylo 1h 44m (nepočítaje video z kabiny Tatry). "Nové" DV kazety, které jsem stihl koupit ještě před dobou covidovou, fungovaly bezchybně, při stahování videa z kamery nebyla zaznamenána žádná chyba. Mimochodem, kazety staré přes 10 let už občas nějaký snímek videa poškodí – ale upřímně – jak vám fungují 10 let staré hard disky nebo CD?

První střih videa se dostal někam k 53 minutám – to je velmi dobrý výsledek. Při zpracování videa jsem začínal dostávat nápady na statě do reportáže. Byl to úplný "flash-back", měl jsem radost, že jsem toto "řemeslo" ještě nezapomněl. Nakonec je z toho hromada textu ;) .

Vapoursynth
A teď to bude hodně technické – dle svých zápisků z doby před 3 lety jsem se jal instalovat vapoursynth, neboť jsem si pamatoval, že hezky čistil DV zdroj a dokázal z PAL-DV 50i udělat velmi pěkné 50p. Mno, strávil jsem s instalací celé dopoledne. Vzpouzelo se úplně všechno :( . Vapoursynth sice má nějaké balíčky v "pajtonu", ale já "starý li(nux)šák" jsem na to šel klasicky přes překlad jednotlivých binárek a pluginů. Nakonec se to podařilo – a podle mého názoru tak dobře, že výsledek je koukatelný i v roce 2023. Samozřejmě, rozlišení 4K z toho jen tak neudělám a vlastně ani nechci. Jako vždy si uložím zdroj a třeba se v budoucnu objeví algoritmy, které ze zdrojového videa vykřešou ještě více detailů – v tom je výhoda této kamery – nemá žádné pokročilé algoritmy na úpravy (zkažení) obrazu, tedy zaznamenává přesně to, co prolezlo optikou. Také vynikla kvalitní barevnost, kterou má 3-chipová kamera poskytuje (ve své době měla jeden z nejlepších optických systémů ve své třídě). Je to každopádně lepší než obraz z GoPro7, u které mě nebetyčně trápí její podivný omalovánkový filtr, který likviduje 4K obraz až někam na úroveň PALu.

Kino.dv
Druhým "překvápkem" bylo kino – tedy přesněji video editor kino.dv. Ještě že jsem si před pár lety odložil jeho zdrojáky. Oficiální stránky nedávno přestaly existovat. Naštěstí, i v Ubuntu 20.04 se stále kino daří přeložit i pomocí gcc-12 a zdá se, že i funguje. Proč že to vůbec překládám? Protože binárka, která normálně v balíčkách systému je, po různu neumí renderovat efekty a/nebo padá při exportu (zřejmě proto, že stařičké zdrojáky kina neočekávají nový ffmpeg). Proč vůbec používám kino (vlastně od samého začátku natáčení Tatry 130)? Podle mého názoru jedná o nejstabilnější a nejefektivnější video editor pro DV obsah. Není problém jej mít puštěný několik dní aniž by padnul, což je stabilita, o které si většina ostatních editorů může nechat jen zdát. Asi mám zvláštní prstoklad, ale všechny jeho moderní alternativy obvykle sestřelím na 5 kliknutí ... asi jsem "divnej" ;) .