Šestý ročník Memoriálu Františka Proseckého sen. je za námi. Tentokrát jsem si na akci vyhradil celkem 3 dny, přijel jsem už v pátek odpoledne. V Bystřici panoval běžný páteční ruch a nic nenasvědčovalo tomu, že tu v sobotu bude sraz veteránů. Zaparkoval jsem na náměstí, kde mne příjemně překvapil fakt, že za parkování není vybíráno výpalné.

Na oběd jsme dle doporučení paní Prosecké zašli do vinárny Rozhledna . Všude na světě se na rozhlednu chodí směrem nahoru, jen v Bystřici je rozhledna pod zemí :) – tam je i malý nekuřácký koutek. Grilovat maso tedy umějí moc dobře, steaky byly super. Nakonec se vinárna stala naším hlavním zdrojem potravy po celý víkend.

V pátek odpoledne jsem měl v plánu především prohlídku hradu Pernštejna. Na hrad jsme dorazili ve 14:55. U pokladny se tísnil malý plakát, že v 15:00 začíná prohlídka pernštejnské zahrady s odborným komentářem. Neodolali jsme a dobře jsme udělali. Paní kastelánka nás (celkem 4 zájemce) provedla svahem okolo hradu. Současný stav zahrady je poněkud neutěšený. Vzrostlé stromy zakrývají a rozrušují zbytky toho, co v 18. a 19. byla zahrada anglicko-francouzského typu – na svahu promyšlená spleť cestiček spojující fontány, bazény, turecké lázně, obelisk a další artefakty s hradem samotným, pod svahem rovná travnatá pláň s jezírkem, množstvím ovocných stromů a několika dalšími stavbami (čínský pavilon, kovárna atd.). Zajímavé jsou ve svahu zbytky potrubí a ovládacích mechanizmů, kterými se příležitostně plnily vodní hříčky – s vodou se šetřilo. Prohlídka byla naprosto úchvatná, především díky zasvěcenému komentáři. O to víc je překvapující, že tato akce nesměla být šířeji propagována ani zpoplatněna (příkaz soudruhů z ministerstva).

Po návratu na bystřické náměstí jsem objevil organizátory srazu pomalu propadající beznaději. Ne, že by bylo málo přihlášených účastníků – právě naopak. Účastníků bylo přihlášeno o více jak třetinu více, než minulý rok. Jenže k tomu ještě nějaký "yntelygent" pronajal náměstí ještě kolotočářům a stánkařům.

Díky dobré vůli všech tří zájmových skupin (navzdory zlomyslnosti úředního šimla) se situaci podařilo zvládnout celkovým uzavřením bystřického náměstí – což byla v podstatě spásná myšlenka, neboť ve finále se sešlo neuvěřitelných 145 automobilů, a to někteří dorazili i mimo pořadí. Vjezdy na náměstí hlídali příslušníci VB a za každý vjezd udělovali blokovou pokutu za 10 Kčs (což byla tuším poukázka na párek :) ).

Náměstí uprostřed a shora...

"Vzducháče" T75, T57B, T57A, T57, T54, T12

Elegantní šestisedadlová T75

Aerodynamické "vzducháče"

Překvapilo mne množství Zetek ... lahůdkou je bezesporu červený valníček:

Pragovky, Aerovky, Škodovky, Porsche, Volvo, i další čerstvě renovovaná želvička Renault 4CV...:

V našich končinách ne zcela obvyklé vozy Talbot a Dodge:

Těsně po sobotním poledni došlo na oficiální zahájení soutěží nejmladších pilotů ve šlapacích autíčkách.

Pak následovala módní přehlídka, tentokrát z padesátých a šedesátých let 20. století. Jejím vyvrcholením byla promenáda v dobových plavkách věnovaná mimo jiné hlavnímu organizátorovi k narozeninám.

Během soboty probíhalo na náměstí také slévárenské sympozium. Zaujalo mne technické zázemí – každá výheň měla své vlastní "turbo" dodávající dostatečné množství kyslíku pro tavení kovu.

Pak už start do jednoho ze dvou připravených výletů. Původně měly být tři ... ale "zcela náhodou" těsně v okamžiku, kdy se schylovalo ke startu, oznámil hlavní organizátor nepříjemnou zprávu o náhlém uzavření muzea v Dolní Rožínce (ze strany majitele objektu). Organizátoři doporučili start nejdříve těch, kdo se ještě hodlají vrátit po výletu na náměstí. Důvodem byl nedostatek aktuálně vytištěných pamětních diplomů.

Na startu se mi opět dostalo té cti představit Tatru 130 divákům, tentokrát jsem to už trochu čekal a využil nabídnutý mikrofon ke krátkému shrnutí historie tohoto málo známého prototypu.

Zvolil jsem doporučený výlet do Svratky – do "uličky první republiky". Cesta sama o sobě byla z pohledu našeho Renaultíka přelomová. Přede mnou jela Tatra 12, kochal jsem se pohledem, jak se její kyvné polonápravy vypořádávají s rozbitou cestou. Tatra 12 zrovna neoplývá přebytkem výkonu, tak nebyl problém se jí držet. Ovšem, do strmějších kopců si jede tak pomaličku, že to R4CV na dvojku nechce zvládat. Od malička mi táta tvrdil, že zařadit jedničku za jízdy nikdy nešlo, auto se muselo vždy zastavit. Pořád mi to vrtalo hlavou a od té doby, co musím v LR řadit dvojku bez synchronů jako ve stojedenáctce, hlodala ve mě kacířská myšlenka, jestli by náhodou nešlo řadit jedničku tímto způsobem i v Renaultu. První kopec jsem ještě zastavil, dal za jedna a pokračoval. Za mnou se přiřítila Škoda Tudor a její pilot byl zastavením R4CV zjevně překvapen. Pak přišly serpentíny, prudké stoupání, přede mnou Tatra, za mnou stříbrné Audi s gaunerskou SPZ v blízkosti více než nepříjemné. Měl jsem na výběr – buďto do mně zezadu narazí "čtyři kroužky pro teploušky", nebo tam dostanu jedničku. Vyřadil jsem dvojku, pustil spojku, meziplyn, spojka ... jednička tam spadla úplně ukázkově, bez jediného škrtnutí zubů. Od té chvíle jsem tam jedničku řadil, kdy se mi zachtělo, jako zkušený mazák ;) ... možná poprvé od doby, co auto opustilo fabriku.

Dojeli jsme do Svratky. Ulička první republiky je tvořena dobovými obchůdky s pečlivě vybraným vybavením. Najdete tu školu, trafiku, telegrafní stanici, dílnu ševce, truhláře, kováře, přístřešek rolníka, dobový koloniál a další. Atmosféra první republiky je velmi sugestivní, zvlášť se mi líbila škola a její učební materiály, z nichž přímo čišila výchova k národní hrdosti a vlastenectví.

Navečer se na bystřickém náměstí ještě konal koncert V. Mišíka. Členové bystřického Tatraklubu hodnotili sraz pod širým nebem u sklenic zlatavého moku... Na mne čekal ještě důležitý úkol – nabít Tatru 128 na nedělní terénní vyjížďku. Během nabíjení jsem provedl zběžnou kontrolu podvozku. Nikde jsem nezaznamenal výraznější vůle, jen jedna strana má ochablejší pera a auto stojí trochu na stranu. Zde by pomohla jejich výměna. Také by se hodily pneu s lepším vzorkem. Jedna prachovka na přední nápravě byla stažená, tak jsem ji vrátil zpět. Nezdálo se, že by byl diferenciál plný písku (naštěstí).

Nedělní dopoledne opět patřilo modelům. Písek byl sice v tu chvíli nedostatkovým zbožím, ale o to lepší byl výkop kanalizace jedné z místních ulic. Obě Tatry se vrhly střemhlav do stříbřitého terénu (půda zde obsahuje velké množství slídy, která se na sluníčku krásně leskne).

Před obědem jsme se vydali na cestu domů. Asi po 100km na pumpě jsem si všiml, že mi nějaký dobrovolník nalepil znak Tatra na R4CV ... až já ho chytím... :) .

Celkově se mi letošní Memoriál opět líbil. Ačkoli mám už možnost srovnávat s předchozím ročníkem a mohl bych hodnotit, co se povedlo, a co ne, stále ve mne zcela převažoval pocit takové zvláštní pohody po celou dobu srazu. Takže, moc díky všem organizátorům!