Výstava RC modelů v Domažlicích byla zcela nový a ojedinělý podnik. Organizoval ji modelářský klub rc-truck Domažlice .

Už před akcí jsme si s hlavním organizátorem vyměnili několik emailů, kde jsem popsal pár postřehů, co považuji na modelářské akci za důležité z hlediska organizace a zajištění. Bohužel byl v průběhu roku stanoven termín konání na konec září, což nám kolidovalo s jinými aktivitami, tak jsem akci pustil ze zřetele. Uprostřed října však z čista jasna přišel email, že se akce posunula na začátek listopadu. To už začalo být zajímavé.

Rád bych se trochu víc zastavil u organizace celé akce. Už od začátku byla informovanost nadstandardní. Přibývající účastníky bylo možné sledovat online na stránkách pořadatelského klubu (vždy ovšem výhradně se souhlasem přihlášeného). Byť se zpočátku mělo jednat o výstavu kamionů a stavební techniky, postupně akce nabírala na velikosti. Povinná registrace modelů, jejich pilotů i doprovodu se ukázala jako velmi prozřetelná. Týden před akcí přišel požadavek na potvrzení účasti a seznam použitých kanálů. Zároveň dorazila detailní informace o rozmístění jednotlivých expozic v hale. Jen mi nebylo moc jasné, kam se to všechno do haly vejde, protože přihlášeno bylo cca. 60 lidí a přes 100 modelů.

Nechápu, jak tohle zvládnul organizátorský tým složený asi ze 3 lidí, přičemž to byla jejich první akce tohoto druhu. Bylo vidět, že to dělali srdcem a obětovali tomu vše. Skutečně – klobouk dolů, tohle se jim fakt povedlo, a to nejen z hlediska organizace. Možná by se tomu mohly přiblížit Horažďovice před třemi lety, kde to chlapi taky dělali srdcem a hlavně pro radost.

Při vstupu do haly jsem nás přihlásil, obdrželi jsme na pravou tlapu registační pásku, lístky na občerstvení a aktuální informace. Jen při dotazu na kanály na nás slečna nechápavě koukala. Pan šéforganizátor to ale v zápětí napravil. Kolize by nastat neměla, pásmo 40MHz v podstatě používaly v hale jen 3 modely.

První pohledy do haly nás ubezpečily, že organizátoři neponechali nic náhodě, přestože na přípravu haly měli v podstatě jen právě uplynulou noc. Expozice byly v hale rozmístěny logicky s dostatkem prostoru pro modeláře, vystavované modely i diváky. Totéž by se dalo napsat o zajištění – elektrika pro nabíjení, dostatek místa pro uschování pomocného vybavení i odpočinek znavených řidičů. Po celou dobu fungovalo v rohu haly malé občerstvení.

Velmi jsem ocenil, že hlavní organizátor celý den obcházel jednotlivé modeláře a diskutoval s nimi průběh akce. Mluvili jsme spolu během dne asi třikrát a vždy jsem cítil upřímný zájem na tom, aby se nám akce líbila a vše fungovalo jak má. Tohle myslím akci odlišovalo od mnoha jiných. I diváků bylo spousta, výstavní plochy neustále v obležení malých i velkých.

Jednotlivé expozice a měřítka modelů měly skutečně své oddělené sekce. My jsme se s Tatrami z bezpečnostních důvodů vyskytovali výhradně mezi kamiony a tanky. Na modelové silnice se postupně vydalo množství krásně pomalovaných kamionů všemožných značek a variant. V terénu nám pak konkurovala pouze plně pohonná silničářská Scania s radlicí.

Hned vedle sekce pro kamiony byl lehký terén pro tanky a vojenskou techniku v měřítku 1:16. Vyskytovala se tu i T805. Měřítko bych odhadoval na 1:10, ale podvozek byl bohužel bez roury, potažmo redukcí v kolech.

Trialové a expediční speciály v měřítku 1:10 si svou sekci ještě z rána dolaďovaly. Věřím tomu, že i tyto překážky by obě naše Tatry zvládly. Přesto jsme zde nejezdili, důvody jsem již psal v několika minulých reportážích.

V zadní části haly bylo volné prostranství pro statickou výstavu letadel a letecká zóna oddělená sítí, aby polétavá zvěř náhodou neopustila výběh a nezačala třeba lovit diváky.

Prostor pro vojenský konvoj 1:6

Akce mi termínově přišla maximálně vhod, neboť mě donutila realizovat ozvučný prostor pro reproduktor zvukáče v T128. Proto je taky T128 na většině záběrů, protože hlavní prioritou bylo ji pořádně otestovat. Odhadem dala takové 4 hodiny, byť přesné záznamy z tachografu nemám k dispozici. Navíc den před akcí jsem konečně naprogramoval dlouho slibované odfuky vzduchojemů a brzd. Trochu mě překvapilo, že fungují na první dobrou ... prostě jsem to napsal, a chodí to. A to dokonce tak realisticky, že kompresor fouká podle otáček motoru – při vyšších otáčkách nafouká rychleji a Tatra častěji odfukuje. Brzdy po uvolnění samozřejmě odfouknou z pracovního válce taky.

Den před akcí dostaly nový firmware obě Tatry, ale zkoušel jsem ho jen v T128. T130 jsem jen nastartoval, jestli funguje kamera. Obě Tatry ale byly celý den zcela spolehlivé. Starty, jízda i bezpečnostní vypnutí v případě ztráty signálu nebo rušení.

V T128 ještě zbývá zamontovat procesor pod kapotu a hotovo. Krásně zpívá na kameru. Trochu jsem jekot ventilátorů přikrášlil, ale myslím, že se to vyplatilo. Spousta lidí v tom hned slyšela Tatru, dobíhající ventilátor po odsazení plynu je prostě nezaměnitelný. Zaznamenal jsem i to, že se modeláři i diváci k projíždějícím Tatrám nakláněli, aby je přes hluk v hale lépe slyšeli. Akorát moje krásná kameramanka odmítá řadit – jezdí na malou dvojku na plný plyn s ječícími ventilátory a čerpadlem opřeným o doraz. Bohužel to někde na videu vypadá trochu divně, zvlášťe když Tatry jedou bezprostředně za sebou. A taky vůbec neuznává dopravní značení ... žádné ... prostě čára není zeď :) . Ale v terénu už jí celkem jde – začíná si lépe volit trasu, učí se couvat a nadjíždět. Pokroky jsou znát.

Tatry se rochnily v terénu a na kolech jako vždy vynášely hlínu na asfalt. Naštěstí tam byl zametací vůz, který se snažil udržet silnice aspoň trochu čisté. Každopádně pomyslnou soutěž o nejšpinavější náklaďáky jsme určitě s přehledem vyhráli.

Tato čerpací stanice se tak trochu vymyká dnešním poměrům. Už nejméně 3 roky drží stále stejné ceny :) . Za tyto peníze jsem tankoval naftu v Horažďovicích v roce 2010 :) . Tehdá mi to ale přišlo docela drahé.

K dispozici byla i váha – takže aktuální stav je u prázdných Tater: T128 2,9kg, T130 3,7kg. To je přepočteno do skutečnosti 7,96t a 10,15t. Ano, jsou trochu těžší, než by ve skutečnosti měly být. T128 pak vozila necelé 2 tuny nákladu ... jen tak pro chuť. V terénu zcela bez problémů, ani se mi to nepodařilo vyklopit. A pak že je T128 nevhodná do civilu pro svou výšku a podseknutá kola, potažmo nestabilitu ;) .

T128 krásně zatáčí oproti T130. Navíc už taky jede krásně plynule, tak jsem z ní měl v terénu skoro lepší pocit, než z T130. Regulátor je výrazně živější, skoro by mohl dostat menší konstantu, aby Tatry jely na stejný kvalt a otáčky přibližně stejně. Zrychlení by ale měla mít o trochu lepší než T130, přeci jen je o cca 2 tuny lehčí. T130 se naopak v rohu na haldě hlíny trochu trápila, protože tam bylo málo prostoru a musela často couvat (protože nezatáčí :) ).

To modré světlo, co je občas vidět z kabiny T128, je LEDka procesoru. Přestože je přikrytá černou izolepou, stále svítí jako zběsilá. Nakonec to vyřeší trocha černé barvy, protože až se procesor přesune definitivně pod kapotu, nemůže Tatře svítit modře celý motorový prostor – žádný tuzing nebude :) .

Na oběd jsme samozřejmě jeli Tatrou... Když jsme dorazili na místo, úklidová četa právě lovila dotěrného kocoura, který se usilovně snažil dostat k troše odhozeného žvance v popelnici. Vyfasovali jsme teplý guláš a posadili jsme se ke stolu venku na trávě s přímým dohledem na zaparkované auto. Takhle dobrý guláš jsem už dlouho nejedl. Odpoledne jsme se tu ještě zastavili na svačinku a nějaké to nealko pití a kávu.

Po obědě jsme se přesunuli k tankistům. Velmi mne potěšila věta "konečně ji vidím ve skutečnosti" směřovaná na T130. Tankistům bych chtěl tímto poděkovat za zapůjčení děla, které jsme s T130 pak chvilku tahali. V terénu to ale nebylo nic jednoduchého, dělo bylo pěkně těžké – možná dokonce těžší, než max. povolené 3 tuny na tažném zařízení ;) . Prý se jednalo o původně německý kanón po válce převrtaný na sovětskou munici. Takže je možné, že by tohle T130 tahat v padesátých letech při vojenských testech mohla.

Naprosto skvělou vychytávkou bylo nadzemní parkoviště. Jednak umožňovalo lepší přístup k modelům a také člověk nemusel mít strach, že na odstavený model někdo omylem šlápne. Ale hlavně výjezd na parkoviště přímo sváděl k podřazení a pomalou jízdu na plný knedlík s ječícími ventilátory. Ne, že by to Tatra nezvládla na dvojku, nebo trojku, ale na malou jedna to bylo úplně k sežrání.

Trochu mě zaskočily světelné podmínky. Přestože na fotkách nažloutlá atmosféra setkání vcelku odpovídá, nastavit vyvážení bílé barvy na kameře se mi příliš nedařilo. Když jsem zpracovával video, tak jsem teprve pochopil – osvětlení bylo tvořeno světly dvou barev, na videu jsou místy dokonce vidět zelené a červené stíny. Navíc v každé části haly bylo barevné spektrum světla jiné, takže se musela ladit každá část videa zvlášť podle toho, kde byla natočena! Nakonec se vyvážení bílé částečně podařilo sladit, ale třeba LED světla všech aut jsou až nepřirozeně modrá jak vojenská knížka. A kamera v Tatře z toho byla chudák úplně mimo, její zdrojové video mělo hodně divoké barevné ladění a moc se mi to opravit nepodařilo.

Nejdojemnější na celé akci jsou zpětné ohlasy účastníků – modelářů. Objevily se spontánně hned po akci, adresované všem přihlášeným. Vyjadřují své velké uznání a poděkování za parádní akci. Reportáží, kterou právě čtete, bychom se k poděkování rádi připojili i my.

A pokud bude pan šéforganizátor opět připravovat nějakou akci, budu rád, když se na mne zase obrátí. Velmi rádi znovu přijedeme.