Jak už Pepa naznačil, dostalo se nám té cti býti mezi zvanými hosty do Dobříčské hospůdky na tradiční Tatraschůzi.

Bohužel jsem opět přijel pozdě, tentokrát však za to může přehřívající-se LandRover (resp. asi se zbláznil teploměr), což zní zvláště pikantně, když venku bylo -15 ... holt když někdo neumí udělat chlazení vzduchem a pořád spoléhá na to zpátečnické chlazení vodou :( ...

Na úvod se servíroval výborný moravský vrabec s knedlíkem. K tomu se promítaly záběry z minulých setkání v Kolíně.

Tesně po obědě nadešla ta správná chvíle na druhou veřejnou prezentaci Tatry s prototypem zvukového modulu. Uvnitř v hospodě Tatra ochotně nastartovala na první otočení starterem a ochotně se předváděla.

Venku se ale objevil problém. Sice nastartovala ok, ale po chvilce ježdění přestala reagovat na brzdu, čehož se stále děsím ze všeho nejvíc. Zůstala zařazena čtyřka a tak jsem Tatru musel odchytit a rychle odepnout baterku. Od té chvíle přestala startovat (tudíž i jet). Už jsem se viděl, jak znovu nahrávám firmware do Arduina, když tu k mému velkému překvapení Tatra najednou nastartovala a pak už bylo vše jak má být.

Tyto problémy zatím připisuji nedokončenému hardwaru, zřejmě se povolil konektor na baterce a z části vyresetoval Arduino, které pak začalo dělat psí kusy. Už je na čase přistoupit k realizaci finálního tišťáku a namontovat zvukáč pod kapotu.

Dalším zjištěním bylo to, že zvláště v zimě je skutečně nutné, aby se Tatra rozjížděla na dvojku. Jednička dává elektromotoru skutečně málo šťávy a bez snímače otáček elektromotoru nelze stabilně vyřešit jízdu na malou jedničku.

Sníh byl krásně přemrzlý, tudíž hodně sypký, nedalo se ani pořádně vyjet na chodník. Nepomáhaly ani řetězy, ani posyp ;) . Tatry bez řetězů stály bezmocně před nájezdem, sto-třicítka se statečně zavrtávala do něj. Nakonec se tam s vypětím všech sil přeci jen vyškrábala, ovšem zle při tom poničila jeden z předních řetězů (právě o obrubník). Při zdolávání tohoto výjezdu jsem si plně uvědomil, že se budu muset naučit nové techniky jízdy. Už neexistuje, abych si točil elektromotorem, jak se mi zlíbí – když je zařazená dvojka, tak to dává pouze určitý velmi omezený rozsah rychlosti otáčení kol. Stejně tak rozjet se do kopce znamená dát jedničku, plný plyn, přeřadit na dvojku, plný plyn, přeřadit na trojku ... to samozřejmě vyžaduje čas i prostor – stejně jako ve skutečném náklaďáku. A pokud chci udržet určitou míru realističnosti, nelze si pod plynem ve stoupání jen tak podřadit. Prostě to chce zvolit pod kopcem správný kvalt ;)

Ale v zahrádce restaurace bylo sněhu opět tak akorát :) . V jednom místě ho bylo dokonce víc než metr, přesto si Tatra statečně razila cestu vpřed – a to tak, že hrnula hroudu sněhu před kapotou.

Udělal jsem pár prosluněných foteček a předvedl jsem Pepovi, jak zvukáč vlastně funguje.

Znovu opakuji, že na rozdíl od jiných zvukáčů, tohle je simulátor motoru a převodovky náklaďáku – takže máte k dispozici plyn, brzdu a řazení (sekvenční nahoru a dolu). Nic víc, nic míň. Když se chcete rozjet, musíte tam postupně naskládat všechny kvalty, jako ve skutečnosti. Když brzdíte motorem a chcete podřadit, simulátor vygeneruje realistický "meziplyn". Když necháte zařazenou malou dvojku a Tatru necháte jet na volnoběh, bude si pěkně pomalu "ťapkat" (ale není to tempomat jako u Servonautu).

Nakonec jsem se nechal zvěčnit s modelem a vysílačkou v ruce vedle skutečné Tatry 130 :) .

Zlatým hřebem pozdního odpoledne se však stalo vyprávění pana Františka Valšuby o expedici na Aljašku, kterou podnikl se svými kolegy na konci 70. let. Vyjet tehdy do zahraničí – navíc do samého srdce imperialismu – a ještě se dvěma vzduchem chlazenými dvouválci Ťapinou a Čochtou – Tatrami 11 a 12 – je něco neuvěřitelného. Fascinující vyprávění pana Valšuby bylo doprovázeno promítáním úžasně zachovalých diapozitivů, které dokonce přežily bez znatelného poškození i cestu údolím smrti.

Ke konci se oddělila skupinka zájemců o návštěvu čerstvě zřízeného muzea Tater 111 pana Horky, kde jsme si měli možnost prohlédnout jediný dochovaný hasičský speciál T111 ze sedmikusové série, kterou v padesátých letech dodala Tatra na letiště do Švédska. Se zatajeným dechem jsme vyslechli vyprávění, jak se Tatra stěhovala ze Švédska až sem.

Děkujeme organizátorům Tatraschůze za pozvání a tešíme se na další setkání na srazu v Kolíně.

Pozn.: autorem obou videí je Pepa. Tímto mu děkuji za svolení s jejich publikování na této stránce.