Olomoucká výstava For Model se pro nás již potřetí stala úvodní akcí modelářské sezóny. Vkládali jsme do ní velké naděje, mimo jiné proto, že navazující Modely Brno se po loňském fiasku nekonaly a kopřivnických akcí z kraje léta se možná nebudeme moci zúčastnit.

Vyrazili jsme už ve čtvrtek, neboť nás čekala velmi milá návštěva v hulínské firmě Fillamentum . Přivítala nás šéfka marketingového oddělení a než došlo na malou exkurzi výrobní halou, kde vznikají ty výborné tiskové materiály, chtěli všichni vidět Tatru 130 při jízdě a vychutnat si její zvuk. Pochvalu sklidil i přívěs vytištěný ze stříbrného materiálu ASA . Děkujeme za vřelé přijetí a těšíme se na další spolupráci.

U příležitosti olomoucké výstavy lze už několik let také pozorovat výrazné snahy organizovat jednotlivé modeláře do funkčního celku (klubu) – což s sebou kromě bohulibých cílů nevyhnutelně přináší i negativa. Ta absolutní volnost, kterou jsme zažívali v minulém desetiletí, byla opojná, a ne všichni jsou ochotni se jí dobrovolně vzdát jen proto, aby si mohli zajezdit na hromádce písku.

Vydáním pravidel chování v modelovém prostředí na sebe jejich autoři dobrovolně vzali velmi nevděčnou vůdčí roli. Mám trochu pocit, že se tím také vytratila dobrovolná invence všech zúčastněných a spíše se spoléhalo na to, jaké úkoly hlavní stavbyvedoucí přidělí. Příprava modelového terénu se tak nesla v atmosféře nerozhodného plánování a vzájemného pošťuchování.

Přesně dle stanovených pravidel jsem se také zapojil do stavby. Svěřené úkoly jsem plnil řádně, svědomitě a ve stanoveném termínu. Splnění rozkazu jsem hlásil: "Soudruhu veliteli, hlásím splnění rozkazu" ... samozřejmě včetně salutování, protože "tak je to spravne, kazeň musi byt!" :) . Na pochvalu od hlavního stavbyvedoucího jsem odvětil klasickým: "Sloužím lidu!". Tahle šaškárna evidentně kolegu vyváděla z míry natolik, že nevěděl, zda mi má vůbec svěřit nějaký další úkol :) .

Směrem k divákům vznikl simulovaný sesuv svahu. Hlavní stavbyvedoucí jej pečlivě vyzdobil rekvizitami – polámané stromy, stržené zábradlí, sudy s nebezpečným odpadem atd. Sesuv svahu byl doplněn také velkou cedulí oznamující záměr stavby a investorský a řešitelský tým. V závalu zůstal zaklíněn dokonce i býk, kterého se po celý den snažili vyprostit dva pracovníci veterinární správy.

Sesunutý písek zabíral jeden pruh silnice a v zápětí jsem pochopil proč – bylo potřeba otestovat semafory pro řízení kyvadlového provozu. Naladění doby průjezdu jsem se ujal dobrovolně se svou Tatrou. Ostatně jsem měl dojem, že celý pátek pan hlavní stavbyvedoucí jen programoval svou elektroniku. V každém případě úspěšně, váha i semafory fungovaly bezchybně po celou dobu akce. Váha dostala nový display, který je však překvapivě na fotkách hůře čitelný – resp. rozdíl mezi rozsvícenými a zhasnutými segmenty není velký. Kontrolní vážení:

• Tatra 130: 3.52 kg je relativně dobře, odpovídá to 9.6 tun
• Tatra 815 Agro: 6.7 kg, čili 16.5 tun ... to je o něco těžší, než by měla být, prázdné Agro mívalo okolo 12 tun

.

Pořád tomu ale něco chybělo. René přinesl ukázat své vzorky 3D tisku a mezi nimi relativně velkou sochu V. I. Lenina. V tu chvíli bylo jasno, symbol komunismu musí přijít na vrchol hromady písku, společně se zmatenými kravičkami. Krásně to dokreslovalo situaci sesunutého svahu – podle hesla: kam šlápne noha bolševika, tam 100 let tráva neroste.

S otevřením výstavního pavilonu veřejnosti však bylo vše nachystáno. Celkově bylo modelové prostředí navrženo velmi dobře, umožňovalo bezproblémové fungování silničním tahačům i relativní dostatek prostoru pro terénní výlety s Tatrami. Denní rozkaz zněl jasně – převážet písek na stavbu nadjezdu.

Samozřejmě jsem se zapojil i s Agrovkou. Zrovna takhle vezu 12 tun písku, když tu na mě mávají kolegové, abych přišel. Oslovili je totiž reportéři z olomoucké televize ZZIP a rádi by na některý z modelů namontovali svou kameru. Požádal jsem o 5 minut času s tím, že to nebude problém a jistě budou s výsledkem spokojeni. Musel jsem totiž zaparkovat Agrovku a na T130 přišroubovat nosník pro kameru. Když jsem byl připraven, přijel jsem s T130 k okraji a začali jsme řešit uchycení kamery SJCAM vybavené stativovým závitem. Vodotěsný obal jsem odmítl, bránil by zvuku. Stativový závit je i zde málo hluboký, takže bylo potřeba použít gumové podložky, které mám vždy k tomuto účelu připraveny. Blesková montáž kamery na Tatru pány z ZZIP TV evidentně zaujala, ostatně nedělám to poprvé.

Tatru jsem nastartoval, mazácky počkal, až se nafoukají brzdy, a vyrazil na okružní jízdu. Nejprve jsem objel několik koleček jen po silnicích a pak projel i terénní části. Trasu jsem volil s ohledem na co nejvěrnější zvuk simulace motoru (ano, za Tatrou jsem chodil jako za pejskem, abych slyšel motor) a také abych vyzkoušel gyroskopickou stabilizaci kamery SJCAM. Pánové mi totiž slíbili zaslat záznam z kamery ;) . SJCAM mi totiž "chybí do sbírky" pro porovnání s GoPro7 a Rollei. Výsledky nejsou špatné – gyroskopická stabilizace funguje dobře a samozřejmě netrpí neduhy softwarové stabilizace GoPro7. Překvapila mě však jiná záležitost – zvuk je zvláštně přebuzený, ale možná by se tomu dalo pomoci nějakým nastavením. Barevné podání SJCAM je někde mezi Rollei a GoPro7, v této disciplíně GoPro7 jednoznačně kraluje, byť s posledním softwarovým updatem přišla dost divná filtrace šumu, která z obrazu dělá v podstatě omalovánky. Obraz tak začne být použitelný paradoxně až po zmenšení do PAL rozlišení, což mi ale vyhovuje.

Tímto bych chtěl reportérům z ZZIP TV poděkovat za spolupráci, byla to velmi zajímavá a příjemná zkušenost. Reportáž můžete shlédnout zde ... v jedné z hlavních rolí – Tatra 130 ;) .

Zpátky k Agrovce – bohužel, při sklápění šesté fůry se vyšrouboval prostřední článek zadního pístu. Dlužno podotknout, že jeho zajišťovací kroužek už nějakou dobu vypadal podezřele uvolněný. Opatrně jsem píst sesadil zpět a sklopil korbu do přepravní polohy. Od té chvíle už Agrovka jen postávala na bezpečném místě, nechtěl jsem riskovat další poškození. S Pepou jsem se domluvil, že v neděli se u něj stavíme cestou domů.

Dopoledne jsem také zavítal ke kolegům, kteří pro své modely potřebují vodu. Pro jistotu jsem se zeptal, zda mohu ve volném bazénku otestovat náš čínský člun. Je řízen 27MHz (kanál neznámý), tak jsem nechtěl ohrozit ostatní krásné modely lodí. Bohužel, ani přes opakované pokusy se mi nepodařilo člun zprovoznit. Baterie byly prokazatelně nabité, ale vysílačka se s člunem prostě nechtěla spojit. Člun tak zůstal po zbytek výstavy jen jako statická dekorace, což mě trochu mrzelo, chtěl jsem ho použít jako plovoucí kameru ;) . Až doma jsem zjistil pravou příčinu problému. K člunu byl dodán i držáček na 8 AA článků. Bohužel je vyroben natolik diletantsky, že se plíšky pro kontakt kladných pólů vůbec nemohou dotýkat článků samotných. Člun prostě neměl "šťávu".

Během pátku mi byl přidělen rozkaz vytvořit simulovaný brod. Lehce jsem vybagroval rašelinový svah, pěkně směrem k divákům. Brod tvořila plastová miska vytuněná skrytými nájezdy tak, aby do něj mohla i jiná vozidla než Tatra. Pak stačilo dolít trochu vody, nasypat rašelinu a umístit vodní květenu a bahenní lázeň byla hotova. Tuto kratochvíli si pak skoro žádná sklápěčka nenechala ujít – dokonce ani leštěnky Mercedes Benz (a dokonce jsme je ani nemuseli tahat ven :) ).

Na druhé straně rašelinového vršku byl umístěn prototyp třídičky materiálu. Při prvních testech se ukázalo, že násypka bude vyžadovat úpravy frekvence a amplitudy vibrací, hrubá rašelina se nechovala příliš přátelsky a otvor směrující do rotujícího bubnu se ucpával. Jinak je ale třídička velmi efektní model a po doladění drobných problémů bude opravdu krásným zpestřením našich modelových akcí. Když už se rašelina dostala do bubnu, roztřídilo ji to přímo ukázkově na jednotlivé frakce.

Velkým překvapením pro mě byla přestavba návěsového tahače Tatra 163 Jamal zpátky na sklápěčku. A proč "zpátky"? Protože jediný skutečný exemplář T163 NT 6x6 vznikl právě ze sklápěče, který měl být dodán do Jižní Ameriky. Přestavbu tehdá provedl "budějcký" Parma Servis. Důvodem přestavby modelu byl fakt, že ani plně pohonná Tatra nedokázala v terénu táhnout naložený návěs jinak než na pevném povrchu. Písek a štěrk, což jsou naše nejčastější terény, v podstatě použití soupravy vylučovaly a musela potupně jezdit pouze po silnicích. Teď jde naopak o velice schopnou sklápěčku ... leštěnku ... do brodu jsem ji nenalákal ;) .

K pátku se váže ještě jedna zajímavost – v podvečer v lobby hotelu jsem se svou krásnou paní seděl v lobby hotelu. Konzumovali jsme ohřívané lasagne (bohužel se změnil majitel hotelu a s ním odešla i výborná kuchyně) a hodnotili jsme uplynulý den – tedy probírali jsme drby z naší modelářské skupiny, zejména ty velmi pikantní z rána :) . Poklidnou ulicí občas projela šalina a najednou odkudsi přibehl zajíc. Panáčkoval před proskleným přízemím hotelu přímo před našima očima. Rozhlédl se, a když se ujistil, že nic nejede, rozvážně přehopkal silnici a zmizel kdesi mezi činžáky. Vypadalo to, jako kdyby se vracel z hospody domů :) .

Sobota bývá obvykle dnem největší návštěvnosti a nejvyšší koncentrace modelů všeho druhu. Nejinak tomu bylo i v letošní Olomouci. Naše modelové prostředí doplnil vlak (měřítko 1:16). Kolega představil dvě lokomotivy, odhadem 10 vagónků a množství kolejí, ze kterých postavil velmi efektní trať podél celého našeho prostoru. Obě vlakové soupravy se pak po oba dny střídaly v přepravě dětí i dospělých, jediná podmínka byla býti "docentem", tedy do 100 kg ;) . O jízdy byl obrovský zájem, soupravy se v podstatě nezastavily. Parní lokomotiva zvládla odvézt najednou přes 300kg nákladu – taková byla v jednom případě skutečná celková hmotnost všech osob sedících na modelových vagónkách.

Abychom natočili modelový přesun techniky, musel hlavní výpravčí a mašinfíra v jedné osobě na chvíli převoz lidí pozastavit. Kolega zapojil skoro všechny své vagónky do jedné soupravy a poskládali jsme na ně všechny volné modely. Mimochodem – Škoda 706 RTHP na vagónu není dnes nic neobvyklého, řeší se tím i ve skutečnosti protipožární opatření u souprav tažených parní lokomotivou (jak jsem byl poučen ;) ).

Zajímavé bylo také umístění celé soupravy tahače Tatra 815 TP 6x6 s podvalníkem P32 na trojici vagónů. Jako obvykle na podvalník s návrhovou nosností 32 tun byl naložen tank Tygr s hmotností pouhých 54 tun ;) . A ještě si ten divočák nechal normální široké pásy, takže překračoval průjezdný železniční profil :) .

Kromě vlaku představil kolega i svůj model německého tanku Löwe. Jak sám říká, rád staví "papíráky" – tedy tanky, které existovaly jen na papíře. Poskytuje mu to značnou volnost tvorby a nemusí přesvědčovat "zaručené znalce z publika" o správnosti provedení svých modelů.

Jeden takový "znalec" se na mě náhodou také obrátil. Začalo to tvrzením, že co nevyjela Tatra 111, nevyjela už žádná jiná Tatra. Následovaly perly jako že T148 je k ničemu, protože nemá uzávěru předního diferenciálu a Kolos je k ničemu, protože je těžký. Vše samozřejmě podtrženo sebejistým tvrzením: "já to musím vědět, mladej pane, já jsem s tím jezdil". Po nějaké době mi spravil chuť jiný znalec, tentokrát bez uvozovek. Sledoval jedoucí sto-třicítku a prohlásil: "to je Tatra 128 s jednou nápravou navíc, že ano? V tom byl osmiválec, že? Jen si přesně nevzpomenu na typové označení."

Nadjezd byl v sobotu skoro dokončen a začal se navážet štěrk na upravený podklad z rašeliny. Zde se ukázal zásadní význam nápravových uzávěrek. Štěrk byl totiž velmi sypký a v podstatě se nedal udusat. Mercedes Benz Arocs ve variantě nosič kontejnerů díky možnosti uzavřít všechny své diferenciály demonstroval až nerealistickou průchodivost. To je lepší konfigurace, než mají naše Tatry – nemáme zapínatelné uzávěrky předních náprav až na pár výjimek (Pepovo dakarské speciály a připravovaná Tatra 84). Je to dáno především konstrukčními důvody modelů, ale také faktem, že mnohé předlohy skutečně žádné uzávěry vpředu neměly (T130, T111, T128 a mnohé varianty T815). A při navážení štěrku to bylo krutě znát. Jakmile osmikolové Tatře 815 proklouzlo jedno přední kolo, zadek se začal zahrabávat. I prázdná sto-třicítka se při výjezdu smýkala ze strany na stranu a s přívěsem už se nesmělo v kopci zastavit. A přitom žádný extrémní kopec to nebyl.

Hmm, tak tohle je i na mě moc, to zatím nesjedu...

Vedle našeho plácku byl zelený koberec a na něm odpočívaly autentické závodní stroje série RC Truck Race a trialová Tatra 813 TP 6x6 v měřítku 1:10.

Objevil se tu i sovětský raketomet BM-27 Uragan. Model je zajímavý tím, že je téměř kompletně vytvořen pomocí 3D tisku. Kolegu jsem detailně vyzpovídal ohledně jeho zkušeností s 3D tiskárnou Průša i3 MK3 – tyto informace se mi budou zakrátko hodit ;) . Ale co dělá zbraň nepřítele na sovětském stroji :) ?

Během sobotního poledne jsem plnil další z přidělených úkolů – bagrem Huina s drapákem posbírat rekvizity ze sesuvu a naložit je na přistavený přívěs. Podařilo se mi konečně vyprostit i uvězněného býka. Chytil jsem ho bagrem za hlavu a po několika pokusech jsem ho z hromady písku dostal. Naložil jsem ho spolu s ostatním odpadem na přívěs :) . Bagr jsem při této příležitosti vybil téměř do nuly.

Sobotní odpoledne jsme také věnovali prohlídce ostatních expozic. V přízemí výstavní haly bylo kromě nás také malé moře (bazén), kde se několikrát denně konaly námořní bitvy s velmi hlasitými dělostřeleckými salvami (pravidelně doprovázené usedavým pláčem vyděšených dětí). Zájem obecenstva budily i expediční RC vozidla v měřítku 1:10 odvážně se prodírající náročnými terénními překážkami. V přízemí byla také závodní "střelená slepice" s několika modely sama sebe v různém měřítku.

První patro bylo věnováno především statickým modelům všeho druhu. Trvale velký zájem budily vitrínky s historickými hračkami – také jsem tu našel mnoho exemplářů hraček, které jsem jako dítě buď přímo měl, nebo po nich aspoň toužil.

Mezi dalšími vitrínkami s modely všeho druhu mě zaujala tato. Jaká vášeň asi vede autora ke tvorbě věrných a detailně propracovaných modelů historických přileb?

Plavidla

RC drift a závodní automobily

RC vrtulníky a drony

Modely raket a vesmírné techniky

Historické RC modely

Rád si prohlížím také papírové modely, přestože dnes už papíráky stavím jen výjimečně. Hlavním důvodem není nedostatek času, ale fakt, že u běžně dostupných modelů postrádám tvarovou věrnost (ano, jsem v tomto poněkud puntíčkář). Typickým příkladem je pokus o Tatru 148 v podání Ripper Works. Tato kabina bohužel trpí značnými disproporcemi. Přitom T138 není zas tak složitá ;) , jen je potřeba mít naprosto přesný 3D model. Vystavované modely byly v každém případě slepené velmi dobře, o tom není pochyb.

Jeden stánek vystavoval i roboty. Nejcennější jsou roboti vyrobení už před více než deseti lety. Tehdy šlo o výborná inženýrská dílka prošpikovaná nejmodernější dostupnou technikou. Dnes už není problém masově produkovat jednoduché hračky vybavené soustavou serv a čidel, díky nimž se dokáží pohybovat a reagovat na okolní podněty. Jsou obdobou levných RC hraček, které potkáváme i na našich modelových staveništích. Vzhledově mě nejvíce zaujal tento dinosaurus.

Uprostřed pavilonu byly vystaveny velké modely letadel.

Když jsme při procházení výstaviště objevili hlouček jedinců stylově oděných do kostýmů z Hvězdných válek, nemohl jsem si odpustit svou nejoblíbenější scénku: "kredity budou stačit", doplněno charakteristickým pohybem ruky. Dostalo se mi očekávané odpovědi: "Co tady mácháš pařátou, jseš snad ňákej Džedáj? Ne, kredity stačit nebudou!"

Hromada písku po celou dobu trvání akce přitahovala řidiče nakladačů jako magnet. Každý se snažil způsobit další sesuvy bagrovaného svahu a v lepším případě včas se svým strojem ujet před řítící-se masou písku. Několik takových situací máme zachyceno na videu.

Až v neděli dopoledne se konečně podařilo úspěšně provést revoluci – tedy podkopat svah tak, že se socha bolševika zřítila do údolí. Kolegovi jsem hned osobně blahopřál ke svržení socialismu. Scénu jsme plánovali dlouho dopředu a byla zachycena na kameře.

Hlavní stavbyvedoucí dostal v neděli nápad, že by se můj přívěs na přepravu lodi mohl upgradovat na přepravu rour. Provizorně jsme tam připevnili další nosníky a na ně roury. Terénní jízdu s přívěsem jsem si pak velmi užíval, zejména couvání. Osvojil jsem si při tom pár nových triků a získal trochu lepší odhad, co ještě dokáže Tatra 130 při couvání vymanévrovat. Roury jsme pak zkusili z přívěsu snést za pomoci pásového nakladače. Přívěsu se tak dostalo dalšího zátěžového testu, když se o něj shora opřela lžíce nakladače. Listová pera dosedla na doraz, ale přívěs vydržel.

Složené roury pak zaujaly mou krásnou paní – na otestování našeho bagru se moc těšila a trápilo jí, že jsem jej v sobotu zcela vybil při čištění sesuvu. Čerstvě nabitý bagr tak čekal jen na její povely. Ovládání stroje se ujala prvně, neměla s tím (ani s jiným bagrem) žádné zkušenosti. Už po ujetí necelého metru ležel bagr na boku – to bylo ale naposledy, od té chvíle jí to šlo přímo skvěle. Styl sběru rour byl sice řekněme neobvyklý, ale velmi efektivní a roury dokázala přestěhovat za pár minut.

Obvyklá statistika: Tatra 130 ujela za 3 dny celkem 6h 23m 11.98s.

Na nedělní odpoledne byla naplánována také oprava Agrovky, kvůli čemuž jsme také z akce předčasně odjížděli. Pepa to měl v ruce, za půl hodiny bylo spraveno, věřím, že definitivně. Perfektně věděl, co má udělat, je vidět, že to nedělal poprvé. Zároveň jsem se naučil předepnout přední zkrutné tyče, takže odteď bude Agrovka vpředu trochu zvednutější. Nyní je tedy i Agrovka opět v plné síle a připravena plnit plán ;) .

Na úplný závěr bychom chtěli poděkovat celému organizačnímu týmu za pozvání na velmi vydařenou modelářskou výstavu. Náležitě jsme si to užili a těšíme se na další ročníky.